Začalo tu už před hodně dlouhou dobou, už i přece ICQ před pár lety upozorňovalo na narozeniny našich kontaktů. Nicméně s příchodem sociálních sítí (hlavně té s bílým logem na modrém pozadí) ztratila "virtuální" přání k narozeninám smysl. Proč si to myslím? Dřív přál člověk kolegovi, kamarádovi, nebo komukoliv jinému k narozeninám jen tehdy, pokud si to pamatoval, nebo si to třeba někam napsal, ale rozhodně pouze pokud si to CHTĚL pamatovat a myslel na to. Vždy, když vám někdo popřál, tak jste z toho mohli mít opravdu radost, protože jste mohli s velkou pravděpodobností říct, že to kamarád myslel upřímně a ne, když to řeknu přehnaně, že vám popřál z donucení, či snad se slušnosti. Copak ale někdo může přát k narozeninám z donucení? No vemte si to takhle. Většina mých kamarádů, a určitě i ostatních lidí, má na Facebooku vyplněn den a měsíc narození, mnozí z nich i rok. Facebook vám dokonce týdně zasílá emaily s informací, kdo má v dalších sedmi dnech výročí svého narození. Odpadla tedy veškerá snaha si narozeniny pamatovat, psát si je do diáře, nebo do upomínek v mobilu. Proč se namáhat, když vás stránka s modrou hlavičkou vždy upozorní. A nemusíte mít starosti s osobním přáním, či smskou. Stačí přece rychle, jednoduše a zdarma danému nešťastníkovi napsat na zeď.

Někteří by teď mohli nabídnout "Ale Tome, ty to přece taky děláš!". Ano, dělám. Ale když už tento krok učiním, snažím se napsat nějaký smysluplný vzkaz, kde například oslavenci popřeju velmi konkrétní věci, které by si zrovna on přál. A nepíšu těm lidem, u kterých cítím, že ani nemám potřebu jim přát, když jsem to předevčírem viděl v mailu a jinak bych na jejich narozeniny ani nepomyslel.

K tomuto zamyšlení mě donutil pohled, který se mi párkrát týdně naskýtá na zdech kamarádů. Facebook tedy klasicky ohlásí, že má nešťastník narozeniny a jemu se na zdi okamžitě začne množit "Vše nej", "Všechno nejlepší" a podobné dvojslovné vzkazy. U těch lidí mám pocit, že těch pár znaků na klávesnici naťukali snad pouze ze výše zmíněné slušnosti, nebo aby neurazili.

Podle mého skromného názoru je tohle špatně a rozhodně se to začalo ubírat špatným směrem, který se ale jen tak nezmění. Zkuste se nad tím sami zamyslet, v komentářích můžete nechat názor, ať už je jakýkoliv.

Den začal zcela nevinně. Ze stanu jsem se vypotácel někdy kolem osmé hodiny ráno (po několikanásobném buzením zvonem nedaleké kostelní věže) a měl v plánu jít se nasnídat do Alberta a nasáčkovat do první řady na Steelwing. S Kachalem (náš slovenský kamarád) jsme se tedy sbalil a v Albertu nabrali nějaký hermelíny a rohlíky, který jsme následně spásli na náměstí a vydali směrem k areálu. K podiu jsme se dostali o půl desáté, tedy téměř na minutu přesně na začátek první kapely dne – Dymytry. Všichni měli trapně ošklivý masky a mně se jejich hudba subjektivně nelíbila, taková moc KoRn-like a ještě k tomu česky. Nu co, těch pár minut jsem to vydržel a druhá česká banda toho slunečného rána – Törr se celkem dala vydržet. Kytarista měl plus za kytaru alá Randy Rhoads a zpěvák za velice pekelný hevíkový hlas. Během těchto dvou kapel jsme se zvolna dostali s Kuchalíčkem (to není jeho pravé jméno, my mu tak jen moc rádi říkáme) do první řady na mé oblíbené vycházející švédské hvězdy Steelwing. Naživo jsem je tehdy viděl už potřetí a bylo to vlasně stejný jako vždycky. Možná s tím rozdílem, že přivezli novýho basáka a zahráli 2-3 songy z připravované desky, kterou zrovna včera začali ve studiu nahrávat. Byl mezi nima i vál s názvem Full Speed Ahead, taková klasická vypalovačka, na kterou se už nemůžu dočkat ve studiové verzi. Se Steelwing tedy 99% spokojenost, 1 % jen tak, aby příště byli ještě lepší!

Po tomhle setu jsem měl v plánu se jít někam uklidit k hezky vychlazenému pitivu a doplazit se později až na Delain. Osud to ale zařídil jinak. Hned po skončení švédských mladíčků k nám do první řady docupitali naši zbylí dva kamarádi z kempu a vytvořila se myšlenka, že tam zůstanem až do Helloween (ještě 9 hodin). Zašel jsem se tedy vyčůrat, koupil pivo (moje první PU z areálu ten ročník), kluci pak dokoupili plno drahých balených Bonaquí (lol) a to pravé dobrodružství mohlo začít.

Další na pořadu dne byli Mercenary. Nikdy dřív jsem je neslyšel, ale znělo to celkem fajn, i když nyní po 3 týdnech bych si nevzpomněl ani na jednu melodii :) Když začala zvučit další kapela – Evile, zažil jsem jeden z nejlepších momentů letošního MoR. Kytarista na naší levé straně zalezl za svůj stack a začal hrát Symphony Of Destruction od Megadeth... a já jsem začal zpívat (inu, spíš křičet) slova. Udivený kytarista vykoukl zpoza stacku a obdařil mě velmi překvapeným pohledem, načež se jal hrát další takty rovněž doprovázené mým křikem. Možná bysme zahráli celou písničku, ale přerušil nás moderátor. Kluci z UK spustili velice dobře našláplý thrash, takže jejich set byl jeden z těch příjemnějších. V hlavě mi pak dlouho zněla pecka Infected Nations. Pokračující ruská Arkona pro mě byla trochu zklamání. Byl to klasickej folk metal, ale vnadná zpěvačka s vlčí kůží kolem krku až moc opakovala "ďakujeme bratia". Nu což, lidi to bavilo, takže proč ne.

V 16:10 vlítli na podium holandští Delain, pro mě druhá nejočekávanější kapela dne. Charlotte mě mírně zklama s výběrem ošacení. Ne že by jí černý outfit neslušel, ale před dvěma lety v MoR café jí to v oranžovém korzetu seklo víc. Jelikož už musí být muzikanti otrávení z neustálého hraní svých dvou alb, z nichž poslední vydali právě před dvěma lety, zahráli i pár nových válů. Pamatuju si jeden zvláštní název – Milk and Honey. Jinak hráli rovnoměrně z desky Lucidity i April Rain. Nezahráli ale písničku April Rain, což určitě nejen mě nezaskočilo. Charlotte skvěle komunikovala s publikem a křičela že "who's gonna wake up without pain in a neck tomorrow, is a pussy". Při The Gathering první řady a podium zasypaly střírbrné pásky a celé to bylo takové pěkně. Delain pro mě 95%, 5% za nezahrátí April Rain ;)

17:10 nás opustil náš slovenský kamarád, protože narozdíl od nás čekal jen na právě na výše zmíněnou kapelu. Zbývaly už jen dvě metalové smečky do vytoužených pekelných dýní, ale ta co přišla po Delain, tedy německé uskupení Oomph!, byla, Caroline Deris odpustí, hrozná. Dobře, chápu, že hodně lidem se to líbilo, ale mě německy řvaný elektrometal opravdu netankuje. Stejně na tom byli i mí dva kolegové a tak jsme celkem bez problému před sebe pustili tři slečny, které se dožadovaly pařby ve přední řadě právě na německé pány a zaručovaly, že nás po nich zase pustí zpátky. Popravdě měl jsem strach, že se něco posere a buď nás nepustí, nebo se tam narve někdo jinej, ale nakonec všechno dopadlo dobře. I když Oomph! hráli asi o 10-15 minut déle, než měli.

Na předposlední kapelu Over Kill už jsem vážně nemohl. Většinu času jsem seděl opřenej o zábrany, kuličky z kapesníků v uších (protože to měli celkem nahlas) a nějak jsem jim nevěnoval pozoronost. To asi naštvalo kytaristu stojícího přímo přede mnou, jelikož jsem asi v půlce koncertu ucítil velmi tvrdý náraz do mého zklopeného čela. Když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že po mě pacholek mrštil svoje trsátko, který se mi od čela odrazilo dobrýho půl třetího metru zpátky k podiu. Zvedl ho náš starý známý sekuriťák a podal ho Kubištovi. Dále mě na jejich vystoupení potěšil jen fakt, že zahráli (v pořadí už jako třetí kapela ten ročník – po Seven a Twisted Sister) cover od AC/DC a to prosím Dirty Deeds Done Dirt Cheap. Tak jsem se tedy znova vykřičel a oni naštěstí už skončili.

A konečně nastal ten sladký okamžik! Po 12 hodinách stání před podiem se začali chystat Helloween. Byl to naprosto nepopsatelný pocit. Vědomí, že si to člověk poctivě vystál a nikdo si nemůže stoupnout před něho, že to on vidí přímo na hudebníky a žádná překážka, či třímetrový chlapík mu nestojí v cestě! Nutno tedy podotknout, že si Heloušci dávali hodně na čas, a pokud si to pamatuju dobře, začali hrát až po deváté. Nakonec ale hrát začali, a jak už jsem s některými diskutoval na jisté sociální síti, byl to celkem naprd setlist. Neměl bych nic proti třem vypalovačkám z poslední desky 7 sinners, ale okrem ní hráli prostě moc songů z Kiskeho éry, které lidi pořád chtějí slyšet, ale pak si stejně stěžují, že to Deris nezvládá. No tak proč kruciš nehrají víc písniček z Derisovy éry? A taky mi vadily zbytečně dlouhý bubenický a kytarový sóla spolu s Derisovým natahováním Future World a I Want Out. Sola jsou na festivalech fakt zbytečný otravování. Dělá je každá druhá kapela, a i když jsou ti muzikanti dobří, tak posedmé za den už je to prostě nuda. No a natahování je sice sranda, Derísek je zlatíčko (my víme <3), ale 15 minut na dvě písničky je vážně imho trochu moc. Před přídavkem nastal zajímavý zvrat, přišel na podium Jiří Daron (doufám, že to byl on) a předal muzikantům Zlatou desku, kterou v ČR získali za prodej 7 sinners. Tvářili se překvapeně, ale sám si myslím, že to museli vědět. Jinak i přes výše zmíněné nedostatky jsem si jejich vystoupení užil (viděl jsem je teprve podruhé), což podpořil fakt, že jsme si s Kubištou a Márou ukořistili jednu z nafukovacích dýní, kterou bedňáci házeli zpoza aparatury při poslední písničce. Helloween tedy, jako moje třetí očekávaná kapela večera, dostanou nejspíš 80 %.

No a po Andiho bandě nastal ještě snad slastnější okamžik – mohli jsme se hejbnout od zábran, které se nám na 9 hodin staly domovem. Je to celkem nezvyk, když se člověk potom snaží chodit. Začali jsme se fotit s naší Dýní, což přivábilo mnoho žadatelů, kteří taky chtěli foto. Nepředstavitelně nás bolely nožičky a tak jsme si šli za odměnu koupit něco dobrého na jídlo. Chtěl jsem zůstat i na Tři Sestry (někde vzádu), ale po pár písničkách mi začali kamarádi odcházet a tak jsem šel radši s nima. Všichni jsme si ještě po cestě koupil ledovou tříšť – na podpoření zničení hlasivek a odešli jsme do stanu.

Byl to pro mě jeden z nejlepších dnů za ty 4 roky, co na Masters Of Rock jezdím... Jo a když už jsem napsal takovej román, tak komentář potěší. Sem, ne na modrou stránku, děkuji! :)

Rok se s rockem sešel a ve Vizovicích se opět schylovalo k největšímu rockovému openair festu v naší malé dolině – Masters Of Rock. Ani letos jsem se rozhodl nechybět. Stalo se to tedy tak, že jsem ve středu odpoledne během půl hodiny nabalil tašku a vydal se směrem Kubištův byt odkud jsme s Márou a naším slovenským kamarádem Marošem vyjeli šalinou vstříc místu, kde na nás čekalo půjčené auto, kterým jsme vyjeli směr Vizovice. Musím přiznat, že občas jsem měl s Márou za volantem celkem strach, ale dojeli jsme v pohodě, takže všechna čest :)

Letos jsem poprvé měl bydlet mimo neplacený kemp a to dokonce na placené soukromé zahradě. Ještě dnes této volby lituju, ale to předbíhám. Celou cestu jsme pronásledovali modrou Toyotu, ve které seděl majitel auta, kterým jsme jeli i my. Zdárně jsme je tedy dosledovali do cíle, tedy k domu jistého jejich kamaráda, kde přetrvali celý ten večer. Mně se tam moc nelíbilo. Zaprvé tam byli velcí uštěkaní hafani. Nenávidím velký uštěkaný hafany. Zadruhé Márovi kamarádi byli o generaci až dvě starší a já si s nim nějak nepadl do noty. Proto jsem byl velmi šťastný, když jsme kolem jedenácté šli na naši zahradu, kde po nás pan majitel chtěl stovku za noc, což se mi zdá hodně. O den později nám zpoplatnil sprchu, což mi přišlo jako už naprostá nehoráznost. Ještě když to bylo asi 1,5 km od areálu. O ubytování se určitě ještě zmíním v následujících článcích.

Kolem jedenácté jsme tedy zalehli do svých spacáků a co následovalo ráno ti povím příště. Určitě toho bude na vyprávění o dost více než v čistě přijížděcím dnu 0. Tak zatím!